 |
Zemský povrch utvářejí vnitřní a vnější činitelé. Vnitřními přírodními činiteli jsou zemětřesení, sopečná činnost, vrásnění a kerná činnost. Vnější přírodní činitelé jsou činnosti větru, vody, rostlin, živočichů, gravitace a vliv člověka.
Vnitřní přírodní činitelé
Zemětřesení
V důsledku pohybu litosférických desek může docházet k zemětřesení, když se litosférické desky střetnou. Toto místo se nazývá ohnisko neboli hypocentrum, dochází zde k hromadění energie. Ta se začne vlnami šířit k povrchu Země. Na povrchu, přímo nad ohniskem, se nachází místo, kde je síla zemětřesení největší – epicentrum. Sílu zemětřesení zaznamenává seismograf. Síla se měří podle Richterovy stupnice. Čím vyšší stupeň, tím silnější zemětřesení a tím větší nebezpečí.
Když dojde k zemětřesení uprostřed oceánu, má to za následek zvednutí několikametrových vln – tsunami. Že má taková vlna přijít se pozná podle toho, že mořská voda nejprve ustoupí z břehů do moře a pak přijde tsunami.
Sopečná činnost
K sopečné činnosti dochází na střetu dvou litosférických desek, nebo když se litosférická deska podsouvá pod druhou. Podsunutá deska se vlivem vysoké teploty a tlaku taví. Sopka se skládá z magnetického krbu, v něm se koncentruje magma, což je žhavá látka z roztavených hornin. Skrze krb se magma dostane do sopečného komínu neboli sopouchu a směřuje směrem ven k vrcholu sopky. Z kráteru sopky vychází kromě magmatu také kouř. Jakmile se magma dostane ven na povrch, tak chladne a tuhne a je z něho láva. Sopečnou činností mohou vznikat hory, pohoří i ostrovy. Sopečného původu je například ostrov Reunion, Havajské ostrovy. Oblast v Tichém oceánu zvaná Pacifický ohnivý kruh je oblast s výskytem aktivních sopek a zemětřesení.
Další typy ostrovů – pevninské, kdy se vlivem pohybu litosférických desek oddělil kus pevniny od nějakého kontinentu. Tak vznikl například Madagaskar, Grónsko. Pak existují korálové ostrovy neboli atoly v teplých mořích. Vápenaté kostry drobných živočichů, korálů, se spojují v korálový útes. Příkladem je souostroví Maledivy.
Vrásnění a kerná činnost
K vrásnění dochází na styku dvou litosférických desek. Tlakem dochází k prohýbání zemského povrchu do vln nebo vrás. Vznikají vrásová pohoří – Karpaty, Pyreneje, Alpy, Himálaj. Vrása se skládá ze dvou částí – sedlo vrásy (horské hřbety) a koryto vrásy (horská údolí).
Při kerné činnosti vznikají kerná pohoří. Kerná činnost dotváří sopečná a vrásová pohoří. Když je zemský povrch zvrásněný, už se nemá kam prohýbat, tak při vysokém tlaku dochází k rozlámání povrchu a vzniku ker. Kerným pohořím je třeba Apalačské pohoří.
Na základě vrásnění i kerné činnosti lze najít zkameněliny dávných živočichů – například trilobitů.
Vnější přírodní činitelé
Na zemský povrch působí třeba voda, která ho narušuje. Dochází ke zvětrávání. Tekoucí voda hloubí kaňony nebo se podílí na vzniku krasových jeskyní. I u nás takové jeskyně máme – Moravský kras. Krápníky rozlišujeme tři:
Stalaktit – roste shora
Stalagmit – roste zdola
Stalagnát – spojení stalaktitu a stalagmitu.
Zemský povrch ovlivňuje i teplota. Při vysoké teplotě dochází k rozpínání povrchu, ten může praskat a vznikat pukliny. Zemský povrch narušují i stromy svými kořeny. A na jeho změně se podílí i člověk svou činností.
Tvary zemského povrchu
Vertikální členitost je výšková podle nadmořské výšky – nížiny (od 0 do 200 metrů nad mořem) a vysočiny (od 200 metrů nad mořem a výše). Povrchový tvar může být rovina, pahorkatina, vrchovina, hornatina, velehornatina.
Horizontální členitost je členitost jednotlivých kontinentů – poloostrovy, ostrovy, zálivy.
Dno světového oceánu se skládá z různých povrchových tvarů – pevninský šelf (hloubka do 200 metrů), pevninský svah (hloubka 200 až 3000 metrů), oceánská pánev (hloubka 3000 až 5000 metrů), středooceánský hřbet (hloubka 5000 metrů a více), hlubokooceánský příkop (hloubka 5000 až 10000 metrů). Existuje například Mariánský příkop, což je hlubokooceánský příkop s velkou hloubkou.
Zdroj: Hravý zeměpis, vydavatelství Taktik, ISBN: 978-80-7563-346-0
Zkamenělina trilobit. Foto: Pixabay
Komentáře
Okomentovat