 |
Společně s Řeckem byl starověký Řím základem evropské
civilizace a kultury. Od Římanů jsme převzali písmo – latinku. Jazyk Římanů –
latina, byl dlouho jazykem učenců. Latinské termíny se užívají dosud – v lékařství.
Římské právo je základem současného práva. Mnoho řeckých památek se nedochovalo
v originále, ale v římské kopii ano.
Přírodní podmínky, zemědělství, řemeslo, obchod
Řím se rozkládal na Apeninském poloostrově, kde jsou na
severu hory a na jihu nížiny a teplé a suché podnebí. V oblasti dnešní Itálie
ve starověku žili Etruskové, Lugurové, Venetové, Italikové, Latinové. Na
ostrově Sicílie měli osady Féničané a Kartáginci. Dařilo se zde vinné révě,
obilí, ovocným stromům, olivám a pastevectví.
Etruskové
V oblasti dnešního Toskánska v Itálii žili od 10.
století př. n. l. Etruskové. Jejich původ není zřejmý a do současnosti se
nepodařilo rozluštit etruské nápisy. Etruskové nevytvořili jednotný stát, ale
městské státy, kde ženy měly svobodné postavení a rozhodovaly o rodinných
záležitostech. Etruskové byli vynikající stavebníci. Stavěli obloukové klenby a
velkolepé hrobky zdobené freskami. Tyto hrobky tvořily velké skupiny –
nekropole neboli města mrtvých.
Etruskové převzali písmo od Řeků a upravili si ho. Umíme ho
přečíst, ale nerozumíme mu. Etruskové vyznávali mnoho bohů a využívali věštby z vnitřností
zvířat. Postupně Etruskové ovládli celou třetinu Apeninského poloostrova.
Římští králové
Podle pověsti byl Řím založený v roce 753 př. n. l.
prvním králem, který se jmenoval Romulus. Po něm město dostalo svůj název –
Roma (Řím). Symbolem Říma byla vlčice, která měla podle pověsti vychovat bratry
Romula a Rema. Ve skutečnosti ale Řím vznikl spojením osad na pahorcích okolo
řeky Tiberu, kde žili Latinové. Ti soupeřili s Etrusky, kteří v 8.
století př. n. l. osady ovládli, obehnali hradbami a tak vzniklo město Řím.
Období od 8. d 6. století př. n. l. se nazývá obdobím královským. Král byla
tenkrát doživotní funkce, ale titul se nedědil.
V této době byly v Římě budovány kamenné domy a
dlážděné silnice. Díky Etruskům vznikla i Cloaca maxima – Velká stoka, která do
Tibery odváděla vodu z bažin. Na vysušeném místě vzniklo centrum Říma –
náměstí Forum Romanum.
Římské obyvatelstvo se tenkrát dělilo na urozené patricie a
neurozené plebeje. Svobodní občané mohli chodit na lidový sněm, kde se volil
senát, což byl poradní výbor krále. Pak tu žili také otroci.
V roce 510 př. n. l. byl z Říma vyhnán poslední
král a z města se stala republika.
Římská republika
Vyhnáním krále skončila doba královská a Řím se stal
republikou. Res publica – věc veřejná neboli společná záležitost. Povinností
každého občana bylo starat se o chod státu. Nejvyššími představiteli republiky
byly dva konzulové, voleni na období 1 roku. Když byla republika v nebezpečí,
moc převzal jeden diktátor, a to maximálně na dobu půl roku. Úředníkem se mohl
v Římě stát plnoprávní římský občan. Výkon úřadu nebyl placený, proto
úřady zastávali bohatí občané.
Senát měl 300 členů. Funkce senátora byla doživotní, mohl se
jím stát jen muž. Zpočátku byli plnoprávnými občany jen patriciové. Plebejci
měli omezená práva, pravděpodobně to bývali přistěhovalci.
Plebiscit – přímé lidové hlasování
Plebejci nebyli spokojeni s tím, a proto usilovali o
zlepšení svého postavení. Odešli z Říma a vyhrožovali, že si založí své
vlastní město. To by ale oslabilo Řím. Patriciové jim ustoupili a povolili
zřídit funkci tribun lidu, kterého si volili plebejci a který hájil jejich zájmy.
Tribuni lidu byli voleni na 1 rok.
Zákony dvanácti desek
Římské soudy původní soudili podle zvykového, nepsaného
práva. Plebejci si ale vynutili změnu. Zákony byly sepsány a vyryty do kovových
desek – zákony 12 desek.
Boje s Kelty
Keltům, kteří žili na severu, Římané říkali Galové. Keltům
se podařilo ve 4. století př. n. l. zmocnit se Říma. Po zaplacení vysokého
výkupného z města odtáhli.
Potom se Římanům podařilo ovládnout celou Itálii. Válčili i
proti Etruskům a porazili je. A získali nadvládu nad celým Apeninským
poloostrovem. Na ovládnutém území s protivníky uzavírali spojenecké
smlouvy, zabrali jen část půdy dle hesla Rozděl a panuj.
Punské války
Po ovládnutí Apeninského poloostrova chtěli Římané ovládnout
také ostrovy v západním Středomoří. Ty ale patřily Kartágu, což byla
fénická osada v severní Africe. Kartaginci byli zdatní obchodníci a
mořeplavci. Oba národy začaly spolu soupeřit o moc – vznikly punské války.
1. punská válka
Bojovalo se o Sicílii. Válčilo se hlavně na moři. Římané nad
Kartaginci vyhráli i díky svému vybudovanému loďstvu. Římané získali Sicílii,
Sardinii a Korsiku, z nichž udělali své provincie. To byla území mimo
Apeninský poloostrov, která spravovali římští úředníci.
2. punská válka
Kartaginci obsadili Hispánii, dnešní Španělsko. Zde byl hlavním
velitelem Hannibal, velký odpůrce Říma. Sestavil velké vojsko i se slony a
vydal se přes Pyreneje a Alpy na Řím. Přechod Alp se v té době ještě nikomu
nepodařil. I jemu zde zahynula polovina jeho armády včetně slonů. Svedl s Římany
několik bitev – u Trasimenského jezera, u Kann. Hannibal byl poražen.
Bitva u Zamy – římské vojsko vedl Scipio, vylodilo se v severní
Africe. V bitvě byl Hannibal poražen a Hispánie se stala římskou provincií.
Během 2. punské války se na Hannibalovu strany daly i řecké
Syrakusy. Římskými vojáky obléhané město chránil i Archimédes. Římané Syrakusy
dobili a Archimédes zahynul.
3. punská válka
I když Kartágo již nebylo pro Římany nebezpečné, tak si
Římané hledali záminku k další válce. Numidský král vyprovokoval válku s Kartágem,
což Římané brali jako porušení mírové smlouvy. Vylodili se u Kartága a po třech
letech bojů a obléhání město porazili. Kartágo bylo vypleněné a srovnané se
zemí. Půdu zde Římané posypali vápnem a solí, aby zde už nikdy nic nerostlo. Přeživší
obyvatelé byli prodáni do otroctví.
Ovládnutí Makedonie a Řecka
Během 2. punské války byla spojencem Kartága Makedonie.
Proto Římané obrátili pozornost na ni. Během několika válek ji porazili v bitvě
u Pydny v roce 168 př. n. l. a Makedonie se stala římskou provincií. Dále
pokračovali Římané na Řecko a v roce 146 př. n. l. dobyli Korint a ovládli
celé Řecko. Obyvatele také prodali do otroctví.
Římské impérium
V průběhu válek Římané vytvořili rozsáhlou říši, kterou
tvořila území na Apeninském poloostrově, Sicílie, Sardinie, Korsika, Hispánie, makedonie,
Řecko, Malá Asie, pobřeží severní Afriky. Dobytá území se staly provinciemi, z nichž
Římané získávali peníze, otroky i vojáky. Ve 2. století př. n. l. ovládlo
římské impérium téměř celé Středomoří.
Krize římské republiky
Během dobyvačných válek Řím získal nová území, ale plynuly z toho
také problémy, které vedly ke krizi římské republiky. Drobní rolníci se snažili
obnovit svá válkou zpustlá hospodářství, ale nemohli konkurovat levnému obilí z provincií.
Kvůli tomu se zadlužovali, museli prodávat své pozemky a stali se z nich bezzemci.
Nemohli sloužit v armádě, čímž klesal počet vojáků.
Naproti tomu bohatí velkostatkáři skupují půdu zadlužených
rolníků a zabírají nepřidělenou půdu a zakládají velkostatky. Drobní rolníci se
neuživí jako námezdní pracovní síla, protože bohatí velkostatkáři využívají k práci
otroky. Rolníci se proto vydávají do Říma, kde ale nemohou sehnat práci a stát
je musí živit.
V průběhu válek vzrostl v Římě počet otroků. Ti
byli prodáváni na trzích a pak pracovali v domácnostech, v obchodech nebo
bojovali jako gladiátoři v aréně.
Jak vypadala římská villa
Villy byly velké statky bohatých Římanů. Domy byly kamenné,
měly mozaikové podlahy, vytápění a umělecky zdobené stěny. Většina oken měla
jen mříže a dřevěné okenice, i když Římané znali sklo. Ale bylo tam teplo, tak
sklo v oknem nebylo zapotřebí.
Řešení krize republiky
Rostl počet nemajetných a hrozilo, že Římu budou chybět
vojáci. Tribun lidu Tiberius Sempronius Gracchus navrhl v roce 133 př. n.
l. reformu, aby všem římským občanům byla nad určitou výměru odebrána půda a
dědičně předána bezzemkům. Velkostatkáři s tím nesouhlasili a dali tribuna
zabít. V reformách pak pokračoval jeho bratr Gaius. Prosadil, aby chudina
dostávala příděl levného obilí a aby v jižní Itálii a v severní Africe
byly zřízeny kolonie, kde by se bezzemci mohli usadit a získat zde půdu. Nejprve
se jeho návrh setkal s kladným přijetím, ale nakonec byl i Gaius zabit tak
jak jeho bratr. Pak se už v reformách nepokračovalo.
Boje mezi populáry a optimáty
Na přelomu 2. a 1. století př. n. l. se v Římě vytvořily
dvě strany, které bojovaly mezi sebou o moc – populárové a optimáti. Optimáti
odmítali zavádění reforem a jejich oporou byli bohatí velkostatkáři. Jejich
představitelem byl Cornellius Sulla. Optimus – latinsky nejlepší.
Populárové se snažili zavést reformy. Populus – latinsky národ,
lid. V čele stál Gaius Marius. Provedl reformu tím, že do vojsk nechal
zařadit i nemajetné občany. Zajistil jim výzbroj a vyplácel jim plat – žold.
Vojenská služba se stala povoláním. Tím byl vyřešen problém s nedostatkem vojsk.
Jejich počet rostl a rostl také vliv armády a hlavně jejich velitelů.
Spory mezi populáry a optimáty vyvrcholily v roce 88
př. n. l. , když byl Sulla pověřen senátem vedením války na východě římského impéria.
Populárové totiž na lidovém shromáždění prosadili, aby byl velitelem zvolen
Gaius Marius. Ve válce Sulla zvítězil a po návratu do Říma se svým odpůrcům pomstil.
Byly sestaveny seznamy občanů, kteří měli být postaveni mimo zákon – tzv.
proskripce. Každý je mohl beztrestně zabít za odměnu. Sulla byl jmenován
diktátorem. Po 4 letech vlády zemřel.
Spartakovo povstání
V Římě stále přibývalo i otroků a jejich životní
podmínky se zhoršovaly. Od poloviny 2. století př. n. l. docházelo ke vzpourám
otroků. Ta největší proběhla v letech 73 až 71 př. n. l. a vedl ji otrok
Spartakus, gladiátor. Povstalo na několik desítek tisíc otroků. Byli ale
nakonec poraženi a na 6 000 otroků bylo pro výstrahu ukřižováno podél
cesty mezi Capuou a Římem.
První triumvirát
Krátce po Spartakově povstání se konzulem stal Marcus Licinius
Crassus a současně i Gnaeus Pompeius Magnus. Ti uzavřeli dohodu s Gaiem Juliem
Caesarem, které se říkalo trimvirát neboli vláda tří mužů.
Konec triumvirátu. Nakonec tito tři konzulové bojovali o moc
mezi sebou. Crassus odešel bojovat na východ, kde byl zabit. V Římě zůstal
Pompeius, jenž získal neomezenou moc. Ale Caesar získával stále větší oblibu
mezi vojskem. Když došlo k měření sil mezi vojsky Pompeia a Caesara, tak
Caesar vyhrál. Pompeius prchl do Egypta, ale byl zavražděn. Caesar v Egyptě
porazil tamního vládce Ptolemaia XIII. A skutečnou vládkyní Egypta se stala Kleopatra.
Caesar se stal neomezeným vládcem Římské říše – diktátorem a
republika vlastně přestala existovat. Provedl reformu kalendáře – juliánský kalendář
(365 dní a každý 4. rok přestupný). Kalendář platil v Evropě až do roku
1582. Caesar soustředil ve svých rukou veškerou moc, ovládal státní pokladnu i
vojsko. To se pochopitelně nelíbilo vysoko postaveným Římanům, protože jejich
moc byla omezena. Zosnovali proti Caesarovi spiknutí. V roce 44 př. n. l.
byl Caesar v senátu zavražděn. Spiknutí se účastnil i jeho chráněnec –
Brutus.
Druhý triumvirát
Caesarovi vrahové si mysleli, že po jeho smrti bude obnovena
republika. K tomu ale nedošlo. Caesar ve své závěti ustanovil svým dědicem
adoptivního syna Gaia Octavia. Konzulem byl ale v té době Marcus Antonius.
Nejprve spolu bojovali, ale pak se spojili a společně s Markem Aemiliem
Lepidem vytvořili 2. triumvirát. Uchopili se moci a zavedli proskripce a vyrazili
na boj proti Caesarovým vrahům.
Marcus Antonius bojoval v Egyptě, kde se sblížil s Kleopatrou
z dynastie Ptolemaivců a oženil se s ní, i když manželku už měl. Byla
to Octavianova nevlastní sestra. S ním se rozkmotřil a Octavianus vyhlásil
Kleopatře válku. V roce 31 př. n. l. Octavianovo loďstvo porazilo loďstvo
Marca Antonia a Kleopatry. Oba dva spáchali sebevraždu. Egypt se stal římskou
provincií a Octavianus samovládcem. Tím skončilo období římské republiky.
Období římského císařství
Po rozpadu 2. triumvirátu se stal Octavianus Augustus nejmocnějším
mužem ve státě. Neprohlásil se ale ani diktátorem, ani králem. Užíval titul
princeps – první muž ve státě. Tomuto období se pak začalo říkat principát. Augustus
znamená latinsky vznešený.
Octavianus Augustus pokračoval ve výbojích proti Germánům. Za
jeho vlády došlo k rozmachu stavební činnosti v Římě a žil v něm
milion obyvatel. Je to období zlatého věku římské literatury. Za svého života
určil Octavianus svého nástupce – nevlastního syna Tiberia. Tím se z Římské
říše stala monarchie, kde římští císařové vládli 400 let.
Tiberius byl vynikající vojevůdce, po smrti otce se stal
císařem. Zaváděl úsporná opatření a stal se nepopulární. Na stáří se uchýlil na
ostrov Capri, odkud stát řídil pomocí dopisů.
Jeho nástupcem se stal jeho vnuk Caligula. Jako císař vrátil
práva senátu. Jenže se začal chovat nevyzpytatelně a krutě. Nakonec byl zabit
členem své osobní stráže.
Dalším císařem se stal jeho Caligulův strýc Claudius. Na místa
úřadníků jmenoval lidi podle jejich schopností bez ohledu na jejich původ.
Budoval silnice, vodovody, zakládal přístavy. K území připojil jih
Británie. Claudiova manželka Agrippina ho donutila, aby svým následníkem
jmenoval jejího syna Nerona. Sotva tak učinil, tak ho nechala otrávit.
Císaře Nera vychovával filozof Seneca. Nejprve se řídil jeho
radami, ale pak se změnil. Za jeho vlády došlo k pronásledování křesťanů.
Legie v provinciích se začaly proti Nerovi bouřit, ten uprchl z Říma a
nakonec spáchal sebevraždu.
Adoptivní císaři – po Nerově smrti zavládlo v římské říši
období zmatku. Během roku se vystřídalo hodně císařů. Vládnoucí císař musel
adoptovat muže za svého syna, kterého prohlásil za svého následníka.
Největšího rozmachu zažila Římská říše za císaře Traiana –
sahala až po Arábii, do Mezopotámie. Traianus nechal vybudovat opevnění – limes
Romanus. Dostal přezdívku Optimus – nejlepší.
Traianovým nástupcem byl Hadrianus, jenž pocházel z Hispánie.
V Římě nechal postavit chrám Venuše a Romy.
Nejvýznamnějším z adoptivních císařů byl Marcus
Aurelius. Za jeho vlády Řím napadali barbarské kmeny Markomanů a Kvádů. Ale císaři
se podařilo je vytlačit za hranice říše. Byl také filozofem. Zemřel ve Vindebonně
(ve Vídni).
Zdroj: Wikipedia.org, Náhledové foto: Pixabay
Komentáře
Okomentovat